Letní dovolenou jsme letos opět zvolili v duchu – jdem se zchladit na hory a potom udělat dětem radost z moře. O zchlazení na horách však nemohla být řeč, jelikož i tu teploty atakovaly každý den 30°C. V minulém roce jsme prozkoumali oblast okolo Bohinjského jezera a letos jsme za základnu zvolili mekku outdorových sportů – Bovec. Nikterak velké a ani malebné městečko, ale strategická poloha. Apartmán bokem ,,centru“ s výhledy na okolní kopce.
Z domoviny jsme vyjeli brzo ráno. Nálada v autě byla zpěvná a cestu nám krátily písničky na přání. Hitem letošní dovolené byl zvolen song Rádio Bubeneč a Punčocháče od kapely Chinaski. Cestu jsme si rozpůlili výletem v Tarvisiu a to soutězkou Orrido dello Slizza. Nenáročná, krátká, ale moc pěkná. Příjemné zchlazení a pohledy z rokle i nad-rokle.
Opravdové zchlazení proběhlo před sjezdem do Bovce a to v opravdu správně studeném jezeře Lago del Predil. Ká i Joz s teplotou vody neměli žádné problémy, ale rodiče je se svačinou v ruce pozorovali spokojeně z deky. Moře je moře:D.
První den jsme chtěli zvolit nenáročný výlet mimo turistické top cíle. Při večerní poradě bylo tedy rozhodnuto navštívit pevnost Hermann. V okolí Bovce se to hemží různými pevnostmi a bunkry, takže k výběru toho bylo dost. Trasa je to krátká, celá přibližně 4 km, kousek vede podzemním tunelem. Potkali jsme tam dvě malé skupinky turistů, jinak nic. Cesta je to poměrně strmá, po úzké uličce, ale s krásnými pohledy do údolí a protilehlé kopce. Pevnost Hermann je rozsáhlá a pro turisty plně přístupná. Vstup je na vlastní riziko a do některých částí jsme se opravdu báli vstoupit. Přeci jen nejlepší léta už má za sebou. Odvážlivci sestoupili prozkoumat i spodní část pevnosti. Stylově jsme si pak zahráli na chalupě Karak.
Každá cesta z Bovce vede k řece Soča. Další výlet byl tedy jasný. Ale abychom si řeku vychutnali v plné kráse, popojeli jsme místním autobusem do městečka Trenta. Celkově je z Bovce velmi dobré spojení místním autobusy na všechny strany. Je pravda, že cestou jsme míjeli zastávku, na které jsme chtěli vystoupit. A s hrůzou v očích jsme sledovali pár kilometrů, které autobus k další zastávce ujel. Ale kdybychom vystoupil dříve, neviděli bychom horu Triglav ve své plné kráse. Pak jen najít značku Soška pot a jdeme. Trasa měl poctivých 16 km a v ne úplně lehkém terénu plného kamenů a kořenů. K tomu ještě tropické teploty. Zpočátku se šlo téměř podél řeky, úseky zpestřovaly výhledy na hory a pevné mostky. Ká i Joz neustále odbočovali k řece, takže tempo nebylo závratné. Postupně se cestička klikatila nad řeku a terén byl horší. Téměř 10 km jsme šli osamoceni, občas menší skupinka turistů. Až posledních 5 km množství lidí houstlo. Tam se nacházely impozantní výhledy do rokle a pocitově méně bezpečné visuté mostky. Celkově se nám však líbila především první část výletu. Vedro bylo úmorné, tak jsme pak podvečer strávili u řeky a děti se spokojeně cachtali, rodiče popíjeli pivko a četli knížky. Azurová barva řeky má své kouzlo. Koupačka byla zpestřena představením se zápletkou, vyvrcholením i ne úplně dobrým koncem – botu jsme potom vyhlíželi v Jaderském moři :-).
Třetí den byl ve znamení odpočinku a ne moc velkých plánů. Po prostudování všech možných blogů jsme zvolili výlet na Šunikov vodní gaj. Lákadlem byl především jeho název, který jsme si přejmenovaly na šunkový vodní ráj. Od výletu jsme nic moc nečekali a o to více jsme byli překvapeni. Trošku zapomenuté místo, lidí tak akorát. Spousta malých vodopádů, peřejí a různých zátočinek. Jako bonus příjemný chládek. Nachodili jsme tam okolo 4 km a více než hodinu jsme strávilii stavěním přehrady a různých potůčků. No prostě ráj. Ten den nás čekal ještě jeden velký zátižek a to výjezd autem na horu Mangart. Zážitek to byl především pro řidiče. Cesta vede po úzké cestě se strmými okraji, spoustu tunelů i motorkářů. Vjezd je pro omezený počet aut, ale k večeru tam nikdo nebyl. Přes den si to moc nedovedeme představit, jelikož my naštěstí potkali jen pár protijedoucích aut. Výjezd je placený, ale my nedojeli až úplně nakonec. Zaparkovali jsme kousek před vrcholovým parkovištěm, tudíž jsme se placení vyhnuli. No prostě češi :-). Výhledy tam byly stejné a opravdu pěkné. Túry v okolí musí stát opravdu za to! Na následující parkoviště jede i místní MHD, které se s tím moc nepáře. Takže kdyby někdo toužil po větším zážitku, je tu možnost.
Potřebovali jsme do chládku a tak jsme poslední den před odjezdem k moři zvolili výjezd na horu Kanin. Přeci jen výšlap by to nebyl pěkný. Cena lanovky tam i zpět je 28 éček pro dospělé, děti do 6 let zdarma. Oproti výjezdu na Šerák z Ramzové nám to přišla pěkná cena. Cestou jsme se kochali opravdu impozantními výhledy na okolí. No a nahoře? Bylo tam příjemných 25 °C. Chtěli jsme tam strávit aspoň část dne, tak jsme si vyšlápli po sjezdovce do Sedla pri Prestreljenikom (2287 m). Výšlap po suťovisku nebyl nic moc příjemný zážitek, především i pro to, že děti chtěly všechny ,,šutráky“ vzít domů. Na odpověď, ale ponesete si to sami, reagovali souhlasně. Na sedlo tedy dorazily o pár kilo těžší. A pak to nesli samozřejmě rodiče :-). Zde příjemně pofukovalo, takže jsme se tu chvíli zdrželi a vzpomínali na zimní dovolenou, kterou jsme tu strávili ještě bez dětí. Sestup po suťovisku zpátky k lanovce a k nelibosti dětiček výstup na opačnou stranu směrem k Prestreljeniškovu oknu. Kousek pod oknem jsme se rozdělili na dvě skupiny. U samotného okna jsou exponovanější úseky a pro úplně malé děti to není. Joz to zvládl v pohodě. K oknu vede i lehká ferrata, tak se tam třeba ještě někdy vydáme. V okolí je vidět i spousta kamzíku. Pozornějšímu oku neujde jeden kamzík přímo nad oknem.
Poslední přespání, poslední ranní kafíčko pod horami a poslední bouřka. Balíme a jedeme níže. Po cestě však nás a hlavně děti čeká ještě jedno velké překvapení! Na každé dovolené se snažíme kromě ,,úmorných“ túr volit i dětské highlighty. Vzhledem k počasí nám to letos bodlo, jelikož se z nás stali speleologové. Ve Slovinsku je velký výběr jeskynních prostor. Nejznámější jsou dvoje – Škocjanské jeskyně a jeskyně v Postojné. My jsme zvolili ty druhé. Hlavním důvodem byla místní jízda vláčkem do samotných útrob jeskyně. Škocjanské jeskyně jsou více chodivé a připomínají spíše velké sály z Hobita. Jeskyně je dobré zarezervovat dopředu, to jsme udělali už v ČR. Automaticky je možnost si zajistit audioprůvodce v češtině, což se také osvědčilo i pro děti. Prohlídku jsme měli hned ráno, ale i tak tam bylo narváno. Jsou tam však na to zvyklí, takže organizace na jedničku a nikde jsme nečekali. Trošku jsme podcenili výbavu, je lepší se tepleji obléct – my měli jen kraťase a mikinu. Hned po vstupu nasednete do vláčku, který se docela svižnou jízdou pouští do hlubin jeskyně. Po cestě míjíte spoustu krásných jeskyní, až se divíte, proč nezastavíme na kochačku. Cesta vláčkem je dlouhá téměř 4 km, tudíž si jízdu pořádně užijete. Ale co na nás čekalo potom! To se nedá popsat. Ne nadarmo je tento jeskynní komplex považován za nejhezčí na zemi. Sály velké jako fotbalové hřiště a plné nádherný přírodních úkazů. Na konci je možné shlédnout i podzemního živočicha – malého dráčka bez očí. Příjemné bylo i turistické centrum na konci prohlídky, kde se dalo za normální ceny osvěžit i něco drobného koupit. Cena výletu do jeskyně je 30 éček, ale teda stála za to. Hned u jeskyně je možnost navštívit hrad a jakési muzeum. To je v ceně vyšší vstupenky. My zvolili jen výlet do jeskyně, více by jsme už nepobrali. A teda rychle za teplem! K móři.
