Minulý rok děti zjistily, že Ježíšek nosí i jiné než hmotné dárky. Letos to tedy zkusily znovu. Původně do dopisu pro Ježíška padala slova jako Amerika, Nový Zéland nebo Japonsko. Jak jsme byli rádi, že po prohlédnutí atlasu se nechaly přemluvit alespoň na Evropskou unii, abychom Ježíška zbytečně nevyděsili.
Únorový termín je však překvapil. „Tam bude ještě zima! Nebudeme se moct koupat v moři!“ Po našem týdnu na Tenerife už ale naprosto chápeme všechny, kteří z pošmourných lednových a únorových dní utíkají za sluncem. Bylo to přesně takové — slunce, světlo a příjemná teplota kolem 20–25 °C.
Dobrodružství začalo už samotným odletem. Vstávání v 0:30 není disciplína pro každého. Ká i Joz jsou zcela bezproblémoví cestovatelé. Přesuny zvládají s takovým klidem, že se často během cesty občas musíme ujistit, jestli vůbec sedí vzadu a nenechali jsme je někde na odpočívadle.
Letěli jsme z Vídně, kde se k nám připojila druhá část výpravy. Na letišti jsme se pohybovali už téměř jako ostřílení cestovatelé a zkušeně jsme využívali rodinné průchody, kde jsou zvyklí na ledacos. Let měl hodinové zpoždění a šest hodin v letadle už pro nás byl dost strop.
A pak už přišlo slunce, oceán (jak nás Ká během pobytu opakovaně opravovala) a vyhřívaný bazén u apartmánu. Kombinace moře, koupání, dobrého jídla a večerní sklenky červeného vína – prostě úplný chill.
Stihli jsme i několik výletů do divočiny. Sever ostrova byl úplně jiný než vyprahlý a resortový jih. Čekal nás poctivý výšlap k oceánu a zpět, s pěkným převýšením. Dost jsme čerpali z této mapy, kde to má paní pěkně zpracované. Na pobřeží jsme potkali místního „Robinsona“, který neuměl ani slovo anglicky, a tak jsme využili i pár vět ze španělštiny naučené v Duolingu – Un Café con leche.
Výhledy na divoký oceán byly dechberoucí. Lanovku na nejvyšší horu ostrova jsme vynechali — jednak je poměrně drahá a jednak jsme si nebyli jisti, jak bychom snášeli rychlou změnu nadmořské výšky. O to víc jsme si užili trek sopečnou krajinou, kde jsme měli improvizovanou geologickou přednášku a společnost nám dělaly desítky ještěrek. Bylo jich tolik, že některé při svačině zkoumaly i naše nohy. Navštívili jsme i vavřínový les a tunel Los Haďas, o kterých se zmiňují průvodci. Úplný wow efekt to nezanechalo.
Zavítali jsme také do místní zoologické zahrady, která se pyšní titulem nejlepší ZOO na světě — a zároveň tím, že ji někteří za klasickou zoologickou zahradu ani nepovažují. Je poměrně malá a nenajdete tu žádné jeleny, antilopy ani vlky. Má rozsáhlé sbírku opeřenců, největší vnitřní kolonii tučňáků a také delfíny a kosatky. Hlavně vidět kosatky byl velký zážitek, jsou fakt obrovské.
Dva dny jsme byli jen na pláži — dovádění ve vlnách a stavění hradů ze saharského písku. Právě vlny nám daly docela zabrat. Dokonce i Joz po několika potopeních získal k oceánu respekt a uznal, že to není úplná sranda.
Nechybělo ani poznávání místní kuchyně. Ochutnali jsme paellu, tapas i sangrii. Místní banány chutnají o něco sladčeji než doma a čerstvě lisovaný pomerančový džus mňam. Joz po jednom z treků vyzkoušel i sushi z místního Lidlu — a podle jeho slov chutná jinak než v Olomouci.
Sedm dní uteklo překvapivě rychle. A při pohledu na předpověď počasí doma se nám už teď trochu stýská.
