Máme to za barákem a nikdy jsme tam nebyli. Pravidelně nám rozhlas hlásí, že bude zvýšená hlučnost z důvodu výcviku a my vlastně nevím, kde se to odehrává :-). Tak jo, letos jsme doma, vyrazíme tam. Na Libavou! Netušíme, že spolu s námi a prarodiči se tam vydá dalších 7 000 lidí + děti.
V dubnu proběhla výměna vozového parku a Ká už zkouší přehazovat. Zatím jen na povel – velká páčka (velký kopec). Mnemotechnické pomůcky se nám osvědčují – kapradí (kapr-kadí). Větší kolo ještě plně neovládá, tak uvidíme. Popojedeme k Zelenému kříži, ten kopec teda šlapat nebudeme. Dostáváme instrukce a vyrážíme. Střídá se asfaltová cesta s kostkami. Všude spousta lidí, samé lesy a občas něco rozbořeno. Na zajímavých místech stojí průvodci s výkladem. Cesta příjemně ubíhá, je nahoru a dolů. Dojíždíme na Velkou střelnou. Rozlehlá pláň, úplně tu vidíme ty tanky a vojáky. Na nejvyšším místě je parádní rozhled! A taky tanky do kterých děcka nadšeně lezou. Děda vypráví, přece jen tam nějaký čas prožil. Popojedeme ještě ke Smilovu, dál už ale ne a otáčíme k domovu. Všude je opravdu dost cyklistů, občas projede nějaké auto, což pocitivě není úplně příjemné. Sestupujeme níže a blíží se velký sjezd dolů. Dostáváme instrukce. Hned na prvním kopečku však zjišťujeme, že instrukce nebyly plně pochopeny. Ká přestává ovládat své kolo. Kolo chytá rychlost a Ká padá. Měla štěstí, letěla sice přes, ale spadla tak, že má pár odřenin a historku k dobru. Máma s hrůzou v očích vyhlíží ten 5 km rychlý sjezd. Cesta dolů pěkně fičí! Naštěstí je tam pěkný asfalt a žádné kostky. Bolí z toho pekelně ruce, někteří se nebojí to rozjet. My se držíme při zemi. A už vidíme skládku! Jsme dole. Ufff. Tři nejstarší vyráží do kopce zpět k autu. Mladší už toho mají dost, vyrážíme přes Mrsklesy domů.
Jak se leze ven?
Bylo to pěkné, bylo to zajímavé, byl to zážitek. Ale stačilo to! Zástupy cyklistů budeme raději vyhlížet ze zahrady.
