Až letos jsme si konečně troufli s dětmi vyjet přes hranice (když nepočítáme ilegální pochoďáky na hranici u Paprsku). Po zkušenostech z jiných dovolených jsme začali hledat další parťáky. Podmínky byly jasně dány :-). Alespoň nějaké dítě. Ideálně, kdyby jedno z dětí byl chlapec (nebo dívka hrající si, jako chlapec). Rodiče, co se nebojí večer posedět, zahrát nějakou tu deskovku a něco málo vypít. A především: Komu nevadí s námi jet?
Nakonec jsme jeli v osazenstvu 6 dospělých, 5 dětí (ve věku 2-5 let). Slibovalo to pořádnou porci zábavy. A ta teda byla.
Plán na cestu byl jasný. Vyjet v odpoledních hodinách, kousek za hranicemi Chorvatska si dát pár hodin spánku. A dopoledne dorazit k cíli. Zkušeným rodičům muselo být jasné, že přesně tak to nebylo. Když Vám polovina dětí ve 2 hodiny ráno pije kakajíčko na benzínce a hraje si na hřišti, zatímco tatínci se snaží prospat. Vzdali jsme to a raději jeli durch celou noc. Stihli jsme sunrise a těšili se, jak si chvilku odpočineme na pokoji než vyrazíme k móři. Již po příjezdu nás překvapil výběr ubytování, který vůbec nevypadal jako to, co jsme si vybrali a zaplatili. Chorvatské hašteření jsme nakonec vzdali a ve stylu ,,moudřejší ustoupí“ odjeli hledat dále. Nevyspaní a hladoví rodiče versus vyspané a hladové děti nebyly předzvěstí ničeho dobrého. Ve všech ubytováních nám bylo řečeno, že letos seženem volno, tak akorát na tom nejpustším ostrově v Chorvatsku. Takže, když jsme našli místo na poloostrově Pelješac, jásali jsme. Sice nás čekal další pár hodinový přejezd, doplněný o vyhlídkovou jízdu trajektem. Tady to bylo obvzláště výživné, jelikož zábradlí mělo mezery, že by tam propadl i bernardýn. Divoké a natěšené děti zdrhající po celém trajektu a za nimi ploužící se rodiče musel působit jako velký bizár. No ubytování nám to vynahradilo. Místo v 8 ráno, jsme na ubytko dorazili ve 4 odpoledne a všichni svorně ulehli. V šest večer se šli konečně koupat do móře.
No a další dny už to probíhalo ve stejných etapách. Snídaně, kafíčko, móře, zmrzlina, oběd, kafíčko, móře, zmrzlina, večeře, zmrzlina a do hajan. A tak tu plynuly dny za dnem. Děti nejvíc spokojené, nic více nechtěly, nikam jinam nechtěly. V moři jsme viděli chobotnici, ježky, hvězdici, medúzu a nějaké ty ryby. Byly velké vlny, nějaké ty mušle. Stavěli jsme hrady z písku i kamínků. Jedli melouny s pískem. Uklidňovali děti, že ten písek z nohou přece odpadne. Uklidňovali děti, že ty kamínky tu budou i zítra a nebudeme brát celou igelitku do pokoje. A samozřejmě mazání opalovacím krémem je pro některé velmi náročná záležitost. No prostě dovolená u móře.
A jako bonus. Nám Ká při tančení spadla v noci z mola do moře. Joz se málem zmrzačil při pádu na hranu lavice. A to obojí v jeden den. Nejbližší nemocnice po souši v Dubrovníku, vzdušně trajektem na Korčule. Další dny jsme výbornou večeři zakončili hledáním peněženky, která strávila krásné čtyři hodiny na střeše auta na parkovišti. A zvládla i přejezd z apartmánu do města a zpátky. Jo a kromě peněženky byly na střeše i klíče od apartmánu!!! A závěrem nám ještě večer před odjezdem Ká topila na 39,5°C a celá cesta zpátky byla docela zážitek.
Zní to docela děsivě, ale suma sumárum to byla vlastně skvělá dovolená. Ká i Joz byli velcí parťáci. I cestu zvládli naprosto luxusně. A my to teda taky zvládli.
