Po jarním maratonu v Bratislavě jsem chtěl využít naběhané objemy v nějakém pěkném závodě. Výběr nakonec padnul na:
Hostýnská 8sma
Pro moji ultra premiéru jsem vybral tenhle celkem profláklý závod v mojí domovině. Pošilhával jsem po něm už dlouho, ale nikdy na to nebylo naběháno nebo jsem prošvihnul registraci. Tu jsem si tentokrát pohlídal a nahlásil se ve dvojici se Zdeňkem Fojtíkem.
V sobotu nás Rajnochovice přivítaly na srpen nízkou teplotou i oblačností, asi ideální běžecké podmínky. V 8:00 bylo odstartováno a po krátké rovince se ihned začalo stoupat po úzké cestičce na Šaumburk a na Kelčský Javorník – čipová kontrola a vesele dál. Nepříjemný seběh pod Čerňavu a přes ni na Tesák (1:14). Občerstvovačku jsme proběhli a přes Vičanov seběhli do údolí Rajnochovic. Ale jen na chvíli, hned jsme si to po sjezdovce dali nahoru na Troják (1:47). Tady proběhlo rychlé občerstvení a pokračujeme po mém oblíbeném hřebínku. Navíc se roztrhala mlha a začalo vykukovat sluníčko. V téhle fázi jsem měl sil na rozdávání, což se brzo změnilo. Při stoupání na Okluk přišla první křeč – ty jsem čekal že přijdou ale doufal jsem, že aspoň o 15 km později 🙁 No nic lupnul jsem solný tablety + magnezko, protáhnul a rubeme dál. Sůl už jsem od té doby do sebe cpal cca každých 45 minut, náznaky křečí už se mnou vydržely až do konce ale nic dramatického s čím by se nedalo běžet. Z Okluku fičíme po parádními trailíku, který si užívám a těšíme se na pořádné občerstvení na Ráztoce. Proběhnou malé hody a řádně nacpaní stoupáme na můj nejoblíbenější kopec v Hostýnkách – Pardus. Odtud přes Klapinov na pořádný krpál Obřan. Seběh dolů začíná trochu bolet a snažím se co nejvíc pomáhat hůlkama. Na Hostýn miříme luxusní pěšinou kolem Skalného, kterou vůbec neznám. Na Hostýně nás přivítaly místní bohyně, kolem vody k rozhledně a pak ten seběh na Chvalčov už začínal být bolavý víc a víc. Naštěstí nás na Chvalčově čekala velká občerstvovačka. Opět jsme se pořádně nadlábli a doplnili vodu. Co nás ale trochu psychicky sundalo byla větší porce kilometrů do cíle, než se kterou jsme počítali. Trochu nám to do dost nechutného stoupání na Jehelník sebralo vítr z plachet. Sílu mi ale do žil vlilo příjemné překvapení na Tesáku – přijeli tam za mnou z pohádkového lesa Marky s dětma. Do cíle už to bylo jen něco přes dvacet. Čekalo nás příjemné klesání do údolí Rajnochovic, trochu jsme to nakopli, bylo příjemné zase cítit trochu rychlosti. Bohužel následovalo pro mě nečekaně brutální stoupání na Čečetkov. Tenhle kopec byl snad nekonečný. Jediné na co jsem se těšil byla další občerstvovačka na Lázech a pivo s polívkou 🙂 Odsud už to bylo „jen“ 12km… čekal nás kousek do kopce po asfaltu, pak nekonečný seběh po šotolině podél potoka, oběhnout Hradiště a brutální finále na Kunovskou hůrku kolmo na vrstevnice. Tohle už mi teda fakt nechutnalo, ale cíl byl blízko. Teď už jen dolů, nechat nohy trochu rozběhnout, přebrodit Juhyni zamávat rodině, která už mě netrpělivě vyhlíží v cíli, kolečko kolem kempu a do cíle. 3200 výškových metrů, 72 km, 10:13:59, 9. v kategorii, 131. celkově. Bylo to fakt dlouhé, ale moc krásné a na vlně endorfinů jsem si jel ještě asi 14 dní potom 🙂
Hory Bory
Po loňském úspěchu GIS teamu na etapáku Morava run jsme si chtěli nějakou podobnou taškařici užít i letos. Po dlouhém vybírání padla volba na Hory Bory. Oproti loňsku jsme trochu obměnili kádr a díky novým zvučným jménům v našem týmu zůstaly ambice vysoké. Start závodu byl v Dolní Lomné a cíl v Mikulovském amfiteátru. 5500 výškových metrů, 330 km. Každý z našeho desetičlenného týmu musel uběhnout jednu etapu v každé třetině závodu. Logistika i naše tabulka s mezičasy a předávkami byla vyladěná do posledního detailu.
Podle nahlášených předpokládaných běžeckých časů všech 80 přihlášených týmů jsme byli pořadateli nasazeni do posledního rozběhu v sobotu ve 12:00 s dalšími čtyřmi skupinami běžců. Teoreticky jsme tedy měli atakovat stupně vítězů. Bohužel, hned od začátku bylo jasné, že 2 týmy – nám už dobře známa Kalokagathia s Olympijským vítězem z Londýna Davidem Svobodou, a KadlaKadla – budou asi o parník rychlejší a tak zůstává volné jen jedno místo na bedně, o které se chceme porvat!
Odstartováno! Od první etapy jsme se pohybovali mezi 2. a 3. místem. Profil trati je brutální a každý z nás do toho dával maximum. Na mě výchází můj první úsek na čtvrtou etapu z visalají na Staré Hamry. Nostalgicky bych mohl vzpomínat na lyžák na gymplu, který jsem tam absolvoval ale nějak na to nebyl čas :). Přebral jsem od Buráka štafetu a vyrazil, úvodní rovinka se zlomila v nepříjemné stoupání a já se snažil se dostat, co nejdřív na hřeben, kde jsem to chtěl napálit. Lesní cesta se změnila v šotolinu, místy dost turistů. Naštěstí to celkem odsýpalo a poslední stoupání na předávku jsem vyfuněl a předal Jardovi Zajíčkovi.
Následovalo spousta přejezdů mezi předávkami. Co však nechybělo, byla výborná nálada v týmu a především vzájemná podpora. Postupně jsme se usídlili na průběžném třetím místě, na kterém jsme si vypracovali chvílemi docela slušný náskok. Moje další etapa byla z koupaliště v Návojné do Popova. Noční etapa, trochu ochlazení. Už trochu rozlámaný po celém dni v autě se rozbíhám a při mírném klesání do Brumova chytám slušné tempo pod 4minuty na kilák. Drobná nejistota při průběhu Brumovem, náběh na lesní asfaltku a zlom – začíná prudké stoupání. Moc mi to nechutná, ale motivací jsou mi přede mnou viditelné čelovky dalších závodníků a hlavně to, jak rychle je stahuju a sbírám je jednoho po druhém. Závěr stoupání už trochu bolí, ale na vrcholu kopce dobíhám jednoho běžce, kterému čelovka svítí o dost líp než ta moje :). Odbočujeme na pořádně rozrytou lesní cestu, ale nabíráme parádní tempo a vzájemné se táhnem do cíle etapy. Moc pěkná etapa, tohle jsem si fakt užil. Pokračujeme dál v noci je docela zima a počasí je nejisté. Jsme moc rádi za parádní občerstvovačku v Hasičárně v Bojkovicích. Hasiči holt umí udělat atmosféru a parádní vývar fakt potěšil. Pokračujeme dál, občas se střídáme za volantem. V Nové Lhotě máme dost času, naše auto rozbaluje spacáky a snažíme se na chvíli usnout. Kvalita spánku nestála za moc, ale lepší než nic. Kluci běží parádně a pořád držíme zuby nehty 3. flek. Postupně se, ale začíná náskok tenčit a tenčit až na nějakých 5 minut. Přebírám štafetu v Hodoníně, hustě prší. Při čekání na předávku jsem promokl úplně durch. Čeká mě 14 kilometrů po absolutní rovině. Tým „O 106“ je někde těsně za mnou, ale zakázal jsem si otáčet se. Šíleně dlouhé rovinky, nikde nikdo a pořád čekám jestli mě někdo doběhne nebo ne. Probíhám kolem archeoskanzenu v Mikulčicích a pro zrychlení zkusím pustit hudbu do sluchátek. Po chvíli to radši vypnu a poslouchám jen pravidelný rytmus dopadajících bot na asfalt. Na předávku dobíhám s náskokem asi minuty a půl. Takže jsem si ho táhl celou dobu za sebou…
Déšť začíná zesilovat a začíná pořádná průtrž. Na dalším úseku se bohužel propadáme na 4. místo, ale okamžitě se vracíme zpátky na bednu, kterou už kluci udrží až do cíle v Mikulově, kterým probíháme všichni společně, a užíváme si společnou euforii. Za vítězi jsme zaostali o pro mě nepochopitelný 3hodiny 15 minut, za druhým týmem asi 45 minut. Na 4. tým jsme nakonec udrželi náskok 8 minut, ale byl to boj do poslední chvíle.
Bylo to parádní akce, a díky výborné týmové atmosféře jsem si to fakt užil.
