Pokračujeme v sérii Eurovíkendů. Již jsme se vypravili do Prahy, Bratislavy, Krakowa a letos jsme se rozhodli potěšit populaci městských holubů ve Vídni. Tímto městem většinou jen projíždíme a v autě se ozývá ,, Koukejte Vídeňské kolo! A teď možná uvídíte Dunaj!! “ Táta zavětřil a rozhodl se, že se přidá k dalším tísícům běžců na jarním Maratonu.
Celý letošní školní rok se držíme poměrně zdraví, absence v práci i ve vzdělávacích zařízeních jsou téměř nulové. Odpočítáváme poslední dny a Joz začíná horečkovat, Ká kašle neškolkovým kašlem. Máme dva dny na ozdravovací proces. Děti dostávají sirupy, čajíčky, medíčky, spoustu tulení, domlouvání a pohádek :-). Teplota klesá a kašel se mění na klasický školkácký. Nic nám nebrání odjezdu a tak v pátek odjíždíme. Tátu začíná bolet hlava. Přichází opět studená fronta, slibují déšť a hlavně studený vítr. V pohodě, známe z Bratislavy.
Máme v plánu dva dny prozkoumávat Vídeň a jeden den věnujeme fanclubu. V pátek dopoledne vyzvedáváme startovací číslo, jsme ohromeni množstvím lidí. Popojedeme kousek dále a vyrážíme do Schönbrunnu. Místo vybízí k procházkám a rozjímání. Kocháme se a vzděláváme děti: Tady bydlela v létě paní, která může za to, že musíte chodit do školy. No není to skvělé!? Míjíme bludiště a nádherné dětské hřiště a máme tu Zvěřinec. Návštěvu ZOO většinou necháváme na prarodičích, ale tentokrát jsme udělali vyjímku. Myslím, že právem se Vídeňská ZOO nazývá nejhezší na světě. Jde vidět, že tu své šelmy měla už i slavná Marie. Působí to jako ZOO z jiného století. Všechny zvířata jsou u sebe, žádné velké zábrany, spoustu zeleně. Čínská lidová republika zde zapůjčila i své Pandy. Na své si přijdou i milovníci slepic a králíků, které tu volně pobíhají. Cestou zpět nemůžeme minout Gloriette a hlavně překrásný výhled na Vídeň. Místní zahrady vybízí ke hře na schovku, tak se přidáváme. Jsme pěkně uťapkaní.
Druhý den chceme věnovat procházkám po centru Vídně. Nemáme to nějak více naplánované, nasedáme na metro a vysadáme někde v centru. Plán je jasný – jít, kam nás nohy nesou. Nejsme nastavení na galerie ani muzea, děti si nachází holuby, máme vyhráno. Zjišťujeme, že tady asi neznají jiný strom než kaštan. Všude kaštany. Taky vidíme zimní sídlo té ,, zlé“ paní, co za to vše může. Míjíme zástupy čekajících na vyhlášenou vídeňskou kávu, zajímavé budovy, kostely a katedrály. I přes zimu je tu dost lidí a tak volíme úprk dál od centra. Mezi domy hledáme Hundertwasserhaus. Jak z jiného vesmíru se nám ukazuje v plné kráse, zarostlý, barevný, bez pravých úhlů. Děcka vůbec nechápou, co jako z toho máme. Normální dům. Ká by přidala ještě nějaké barvy a na balkón jednorožce. Začíná pršet, tak usedáme do místní kavárny na kafe a zákusek. Centrum stačilo. Děcka tuší, co přijde teď – PRATER! Každý dvě atrakce a na Černou kobru s tebou Joz nikdo nepůjde! Přemísťujeme se nakonec pěšo a docela se projdeme. Prater je rozmístěn ve velkém a moc pěkném parku. Taky by se tu dal prožít celý den. Všechno je upravené, nevidíme zázemí kolotočů. Ceny atrakcí se nám zdají v pohodě 5-6 éček. Co je trošku komplikace je déšť – leje dost, bez přestání, všechno i všichni mokří. Schováváme se pod stříšky a vymýšlíme, co dál. Postupně projdeme různé atrakce. Největší zážitek máme z horské dráhy, která všechny dost překvapila. Ká ze začátku křičela o pomoc a pak tam chtěla znovu. Já tam teda už nejdu! Některé atrakce vypadají fakt ,,nechutně“. Jsme teda pěkně promrzlí a mokří. Volíme ústup na apartmán a plánujeme taktiku na další den, tak abychom se během závodu někde potkali.
Ráno začíná brzo, už před šestou. V noci jsem moc dobře nespal i díky nepříjemné situaci se sousedy, kteří tvrdili, že potřebují zavolat záchranku. Celé mi to zpětně připadá dost podivné… Po rychlé snídani se loučím s rodinou v polospánku a vyrážím na metro. Musím se přesunout na druhou stranu města. Start je z Donauinslu v 9:00 a svůj dropbag musím odevzdat nejpozději v 8:10 – to znamená, že budu pěkně dlouho mrznout. Je sice krásně jasno, ale těsně nad nulou a fouká… skoro jako bych se vrátil o dva roky zpátky do Bratislavy. Nasoukám do sebe další banán a po cestě do koridoru se drze vetřu do NH hotelu, kde se na necelou půlhodinku příjemně ohřeju 🙂
Startovací koridor je ohromně veliký. Takovou masu lidí jsem si nedokázal vůbec představit. Celkem se toho víkendu zúčastnilo 41 000 běžců. Ale organizačně to měli zvládnuté moc dobře. Soukám se dopředu, po krátkém rozklusnutí a strečinku se to tu začíná plnit. Spíkr začíná roztleskávat dav a pěkně nás rozpumpuje, příchází devátá hodina a my se vydáváme přes Dunaj směr park v Prátru. Začínám tempem kolem 4:30 min/km a pěkně to odsýpá, pořád někoho předbíhám a zároveň jsem předbíhán. Na každém občerstvení se snažím vzít aspoň hlt vody, bohužel cca na 10. km mi u občerstvovačky někdo přišlápne achilovku a vyzuje botu. Jsem trochu nasranej a rozhodí mě to z rytmu, ale pokračujem dál. Na 16. km u Schönbrunnu mě čeká čeká rodinná podpora, plácnem si a i oni utíkají na metro, aby mě chytli na 26.km u centra. Tempo bohužel trochu upadá, ale cítím, že by to pod 3:30 mohlo vyjít. Při druhém náběhu do parku jsou dvě nekonečné rovinky , ale naštěstí je pořád koho se chytnout a cupkat směr cíl. Postupně jsem do sebe během závodu kopnul 3 magnesiový shoty a díky tomu se ubránil křečím, které mě tradičně na delších bězích potkávají. Tempo posledních kilometrů upadlo hluboce přes 5 min/km ale nakonec to dotlačím do cíle v čase 3:29:51. Původně jsem si jel do Vídně pro osobák, ale po problémech s achilovkou v tréninku beru čas všemi deseti a jsem moc spokojený. Byla to obří masovka, ale atmosféra byla neuvěřitelná. To se prostě musí prožít 🙂
V cíli se chvilku hledáme s Marky a dětma, od pořadatelů nafasuju medaili a občerstvení a pomalu se suneme ke stanici metra a pak k autu. Za odměnu můžu řídit i zpátky :). Poznámka: Ale nevadí mi to!
