Už dlouho jsme měli v plánech návštěvu matičky Prahy. A tak jednou v září bylo jasno. Mám lístky na Slavii, balíme a jedem. Cesta do Prahy příjemně ubíhala. Děti způsobně seděly, ochutnaly prvního ,,meka“ stěrače nestíhaly a společně jsme se vzdělávali spolu s panem Špačkem, když vyprávěl o Praze. Mimochodem je to vyprávění pro děti, ale i dospělí tam najdou spoustu zajímavostí.
První den jsme strávili v historické částí města. Kromě trdelníků, třpytivých věcí a hromady lidí, jsme také zjistili, kdy zavírá hrad, kde jsou u hradu kaštany. A taky, že kousek od hradu je největší líhniště hlemýždě obecného, které jsme kdy viděli.
Druhý den jsme prožili v zěmědělském muzeu. Vzhledem k tomu, že byl čtvrtek, byli jsme tam my a místní hlídači. Tudíž jsme měli exponáty pro sebe a všichni si našli svoje. Ke spokojenosti všech chyběla akorát kavárna. Po krátkém oddechnutí nás čekal přesun přes celou Prahu na stadion Slavie. Pořádně oblečení, vybavení dekou, popcornem a maminka pořádnou kávou, jsme dorazili k rodinnému vstupu. Stop, tam s kávou nemůžete! Prosba zoufalé matky byla k ničemu.
Zápas to byl plný zvratů a díky třem gólům jsme si pořádně zakřičeli, jen šály létaly. Seděli jsme blízko místním fans, takže jsme mohli oceňovat i krásnou choreografii a pokřiky. Prý jsme si nemohli vybrat lepší zápas. Jo a Slavie vyhrála 3:2.
Třetí den jsme chtěli využít k návštěvě Déčko světa, ale když jsme se po snídani zeptali dětí, jestli tam chtějí jít. Oba dva se tentokrát bez problémů shodly, že by raději vyrazily domů. Musím podotknout, že jsme byli na Joz s Ka v této souvislosti velmi pyšní.
Každý si v Praze našel svoje. Ká byla nadšená z párků na snídani. Joz by projezdil celou návštěvu v metru a zkoumal tramvajovou síť. A rodiče by po 3 dnech ve městě potřebovali dvakrát tak dlouhou zotavovací dovolenou.
