Letos jsme moře vynechali a trávíme letní prázdniny správně česky. Balíme kola i ledovač a vyrážíme na Šumavu. Chalupu máme odzkoušenou a máme na ni jen dobré vzpomínky. Před šesti lety to pro nás byl ráj na zemi – hlavně proto, že nám tam děti spaly snad i do osmi. Teď spíš doufáme, že tam půjdou spát dřív než v deset.
Tři rodiny, šest dětí, spousta kol a přileb. Dále kávovar, ledovač, gril, deskovky a ingredience na mojito i Aperol. Všechno je zabaleno a vyrážíme.
Chalupa je na úplné samotě, obklopená loukami, lesem a rybníkem. Všechno zůstává při starém – krávy, koně, ovce, králíci, kočky a hlavně všude klid. Děcka vypuštěna a mohou si tu týden žít vlastním životem.
Zvládli jsme i dva cyklovýlety – jednu horskou a jednu koupací etapu. Horská vedla kolem pramene Vltavy s výšlapem na Březník, následovaným příjemným sjezdem do Modravy, vrcholovou prémií na Filipově Huti a kontrolou teploty na Horské Kvildě. Tuto trasu jsme jeli už minule, akorát každý s patnáctikilovým závažím.
Koupací etapa nás zavedla až na Lipno, kde jsme využili místní přívoz i svérázného kapitána. A teda – tohle nás překvapilo! Všude cyklostezky, příjemně lesem, vyhlídky a krásné pláže na koupání. Všichni spokojení. Spousta zmrzlin a dobré kafe !
Vzhledem ke slibované španělské teplotě jsme dva dny strávili i u vody. Z toho jeden celý den na bazéně ve Vimperku, kde nás překvapila poněkud horská teplota vody! Při sjíždění Otavy jsme se aspoň při koupačce stihli trochu ohřát. Vody sice moc neteklo, ale o to více bylo námořních bitev. A potkali jsme i vodníky.
Ještě jsme stihli jeden pěší výlet podél Roklanského potoka. Ale to vedro! Naštěstí jsme měli vždycky, kde smočit nohy i hlavy. Trochu jsme podcenili zásoby vody, takže jsme si poslední kilometry všichni opravdu užili. Naše rozhovory se točily především kolem vody, kofoly a orosené sklenice. Zajímavý zážitek pro děti – zažít takový opravdový pocit žízně. O to větší nadšení pak bylo z obyčejné vody!
Jinak borůvek jsme našli spoustu, stejně jako pulců a kobylek. Dokonce jsme na večeři chytili i pstruhy. Ale hřib žádný!
Místní „dědeček“ nám říkal, že hřiby porostou, až o ně začne zakopávat na hrázi rybníka. My tedy zakopávali jen o děti, takže pověstného šumavského hřiba si necháme na jindy.
A teď už se těšíme domů. Na vlastní postel. A hlavně na sprchu!
