Pod stromečkem letos Joz s Ka našli nejen exotiku v podobě Tenerife, ale i další „cizokrajný“ kraj — víkend v Brně u strejdy a tety. Na motivačním plakátu visel nadupaný plán, takže bylo jasné, že o program nouze nebude. My jsme si ale řekli, že když už se dostaneme autem až do Brna, byla by škoda toho nevyužít. Chtěli jsme si v okolí najít nějaký pořádný, lehce dobrodružný přechod „hor“. Po zkušenostech z minulých výletů jsme zjistili, že nás baví objevovat místa, která nejsou úplný turistický hajlajt. Takže rychlý pohled do mapy… no, vlastně to byl pohled trochu delší, ale bylo jasno. Vyrazili jsme po břehu řeky Bobrůvky! Ano, až doteď jsme neměli tušení, že pan Bobr má vlastní řeku — a dokonce i vesnici.
V pátek jsme rychle sbalili věci a vzali to směr Brno. Na místě proběhla blesková předávačka dětí se strejdou. Jelikož šlo o jeho premiéru v roli hlídače, padala jedna otázka za druhou — uspávání, co můžou jíst, spánkový režim i nabyté hygienické návyky. Prostě rychlokurz rodičovství. My jsme pak vyrazili na urbexové nádraží v Řečkovicích a odtud se svezli Zweigeltreberem směrem do Dolní Loučky. Tam nás čekala krátká procházka na naše první ubytování. U nádraží jsme potkali jednoho pocestného, jinak nás až v penzionu pod Kapličkou ve Skryjích přivítala pětičlenná rodina z Prahy. Ano z Prahy.
Po rodinné snídani s Pražákama nás čekala docela dlouhý 30 km úsek. Počítali jsme s tempem 5 km za hodinu, tady přece není žádný hrozivý terén, půjdeme podél říčky jak u nás kolem Bystřičky. Jak nás to překvapilo! Terén teda nebyl úplně zadarmo, spousta přechodů přes popadané mohutné stromy. Docela i dost vzdušných míst nad zařezaným údolím Bobrůvky. Ne nadarmo se na mapách objevovalo docela dost vykříčníků. Není to úplně baby friendly výlet. Jeden úsek za mokra nebo ledu bychom asi nedali. Na začátku jsme se vsázeli, kolik asi turistů potkáme dnes? Padaly čísla jako 6 nebo 10. Jak jsem se mýlili! Stačilo potkat početnou partu tři rodin s dětma, kteří si na trase opíkali špekáčky. Ale je pravda, že to bylo asi konečné číslo, kromě zahrádkářů u svých chatiček. Cesta pěkně ubíhala, bylo docela teplo, takže jsme byli rádi za chládek řeky.
Zhruba v půlce trasy jsme se začali čím dál víc těšit na pořádné cappuccino a zasloužené pivo. A přišlo první zklamání výletu — zavřeno. Začali jsme pomalu počítat s tím, že vezmeme zavděk i westernovým městečkem Šiklův mlýn. Hodnocení 2,8 z 5 nás nevylekalo… mají otevřeno až od července! Nálada šla trochu dolů. Před námi byl výstup od řeky, kde byl asi vrchol našeho výletu. Dali jsme jablko, dopili poslední zbytky vody…A v hlavě už jen: Balónový pivovar.
Po ubytování a sprše jsme se těšili na kafíčko, pivo a něco dobrého k jídlu. Jenže ten den nám zjevně nepřál — všechny stoly obsazené nebo rezervované. Vypadali jsme asi dost zoufale (nebo jsme prostě splynuli s okolím), protože nás nakonec nechali přisednout ke stolu štamgastů. A tam jsme s pivkem celkem přirozeně zapadli. Navíc jsme měli bonus — poslechli jsme si o historii pivovaru. Díky předchozímu „školení“ od Piškota už jsme věděli, že je potřeba se předem seznámit s jídelním lístkem. A že to stálo za to. Natrefili jsme na víkendové rybí speciality. Kapří hranolky jako předkrm, čočka beluga s grilovaným sumečkem a pickles, dýňové rizoto s lososem… a k tomu grepové pivo. Stálo to nakonec za to.
Po vydatné snídani proběhl rychlý přesun k nádraží. Měla to být pohodová procházka na závěr, na chvíli jsme však omylem uhnuli z trasy, tak jsme pak vyrazili skoro indiánským během. V Brně jsme náš společný utužovací víkend zakončili v garážovém Kafe a slanina. Děti i teta se strejdou přežili ve zdraví. Nakonec dali špacír po Prýglu, zašli si zakouzlit do čarokavárny, ochutnali štatlový sushi i poke bowl. Po hřištích si taky zaskákali jak draci. Večer hodili Jurskej park a něco málo pochytli ve Vidě.
Snad se hlídači nebudou vzpamatovávat dlouho. Za pořádného deště jsme dorazili domů a myslím, že všichni dosti znavení, ale teda s horou zážitků.
